· Pocta člověku                                         
· Rozhovor, uveřejněný v Chotěbořském Echu
·
Vzpomínka Jirky Císaře k 17.11.2006


 

Pocta člověku.

Nejdříve ze všeho bych zde chtěl uvést, že tyto řádky píši plný pochybností, zda zrovna já jsem ten, kdo je tím pravým k napsání tohoto krátkého ohlédnutí za panem Jiřím Poděbradským, za člověkem vzácným a výjimečným. Jiřímu jsem byl blízkým kamarádem prakticky až v jeho posledních čtrnácti letech, i když je pravdou, že jako chotěbořák jsem jeho osobnost a její vliv pociťoval a vnímal většinu svého dospělého života. Berte proto prosím toto moje povídání jenom jako střípek v kaleidoskopu a prosím všechny, kdo by chtěli zavzpomínat na Jiřího, o přispění svým sklíčkem otisku tohoto nevšedního člověka ve svém vědomí. Pošlete mi svoje vzpomínání a já zde ten Jiřího kaleidoskop postupně naplním ...


Pan Jiří Poděbradský se narodil 1.října 1943 v Dolní Březince. Školní docházku absolvoval ve Světlé nad Sázavou a v Ledči nad Sázavou, maturoval na jedenáctileté střední škole, vysokoškolské vzdělání pro vyučování matematiky a fyziky pak získal na Pedagogickém institutu v Jihlavě v roce 1965. Toto vysokoškolské studium dokončoval dálkově, neboť od roku 1963 již vyučoval v Základní devítileté škole v Malči.
Matematika a hlavně pak fyzika byly jeho velkou, celoživotní láskou a toto svoje zanícení a touhu po znalostech dovedl přenášet i na svoje žáky, kterých za dlouhá léta jeho učitelské praxe byla jistě nepočítaně. Stále pro ně vymýšlel něco nového, objevného, měl velký dar předávat svoje vědomosti dál, dokázal zaujmout.

A jak viděli svého učitele jeho žáci ? Dovolím si citovat pana Jiřího Jildu Zárubu, z jeho vzpomínkového blogu : " Takový Jiří Poděbradský přišel na hodinu, praštil štosem sešitů s právě opravenými písemkami na stůl a prý, ' Blbce ze mě dělat nebudete'. On nám vlastně vsugeroval, že vztah žák a učitel je boj, permanentní válka, a že vítězí ten, kdo přesvědčí, že něco umí, ovládá, že něčemu rozumí. Učitel Poděbradský porážku uznal jedině tehdy, když byl nucen žákovi za jeho písemku udělit výbornou, a každá chyba v odpovědi na zadanou úlohu byla považována za snahu ho zesměšnit. Anebo alespoň za provokaci. Tahle hra se mi líbila a přiznám se, že jsem se s ní nesetkal v žádné z dalších škol, které jsem kdy navštěvoval. "


A svým žákům jejich učitel dále vybudoval na škole odbornou učebnu matematiky i fyziky, uplatňoval moderní didaktické postupy. On sám si také zvyšoval kvalifikaci postgraduálním studiem, publikoval pedagogické články, po několik let zastával funkci ústředního lektora pro fyziku, recenzoval nové učebnice fyziky, byl členem Jednoty československých matematiků, pracoval v odborné skupině pro kybernetiku a počítače. Koncem 70. let pak začal pracovat s dětmi v oblasti elektroniky a počítačů i mimoškolně. Ve škole v roce 1983 prosadil vybavení učebny fyziky počítačem, jednalo se o okresní primát. Za tuto svoji rozsáhlou odbornou činnost obdržel mnohá odborná čestná uznání okresní i krajská. Jeho povolání mu bylo koníčkem a láskou.


V roce 1986 pak pan Jiří přijal nabídku vybudovat v Chotěboři metodické středisko pro práci s mládeží v oblasti elektroniky a počítačů a stal se ředitelem Městského domu pionýrů a mládeže, kde dokázal svým entusiasmem přesvědčit představitele místních závodů o nutnosti nákupu přístrojů a počítačů. Městský dům pionýrů a mládeže pod jeho vedením byl v té době ojedinělým zařízením toho druhu nejen v Chotěboři, ale i na okrese.

V roce 1989 se pak stal profesorem na chotěbořském gymnaziu, kde vyučoval až do svého odchodu ze školství v roce 1991.

V tomto roce 1991 zúročil své vědomosti a zanícení pro počítačovou techniku a vydal se na dráhu soukromého poradce v oblasti počítačů, počítačových programů, automatizovaného zpracování dat, později pak i webových prezentací. V této oblasti se na Chotěbořsku a nejen zde stal pojmem, učitelem a vzorem, uznávanou kapacitou. A vždy ochotný vyslechnout, vysvětlit, zaníceně se dělit o své poznatky a dovednosti.

Pan Jiří však neměl jenom tento specializovaný okruh zájmů. Jeho vědomosti byly takřka encyklopedické a stejně tak široký byl i okruh jeho zájmů. K jeho dalším velkým láskám patřil vesmír, kosmonautika, letectví, ale také rocková muzika, divadlo, knihy. A nebyly to zájmy jenom pasivní, jistě si mnohý z Vás  vzpomene na jeho quadro diskotéky na malečském zámku, později na rockové diskotéky v Kulturním domě v Chotěboři, na jeho aktivní hereckou účast v představeních chotěbořského divadelního spolku SCHOD.

A samozřejmě, že mu nebylo lhostejné ani dění ve společnosti. Po revoluci v roce 1989 on, do té doby bezpartijní, pomáhal zakládat obnovenou Československou sociální demokracii v Chotěboři, v roce 1991 se stal i členem jejího ústředního výboru, několik volebních období se s entuziazmem podílel na veřejném životě v Chotěboři jako člen městského zastupitelstva i městské rady.
 

Své zapálení pro počítače, nově pak také objevování internetu i svůj zájem o všechno dění kolem nás a aktivnímu postoji k němu pak v roce 1998 zužitkoval do splnění svého snu o nezávislé žurnalistické práci a začal vydávat vlastním nákladem originální nezávislý internetový list Chotěbořský courier, který se zakrátko stal uznávaným regionálním internetovým měsíčníkem s vysokou informační hodnotou i vysokým invenčním vkladem autora a neuvěřitelnou šíří záběru. Na jeho glosování běžného i politického života, stejně tak i na jeho informacích ze všech oblastí vědy, techniky, kultury i sporu se stala závislá velká řada z nás.

 

V osobě pana Jiřího Poděbradského jsme v Chotěboři ztratili osobnost vpravdě renesanční. Odešel člověk, dobrý člověk. Člověk, který se plně prosadil ve svém profesním životě. Člověk, který ve městě, které se mu stalo domovským, zanechal nesmazatelnou stopu. Člověk, který postavil dům, vychoval dvě dcery, těšil se z vnoučat. Člověk srdce ... toho srdce, které dne 17. listopadu 2005 utichlo.
Byl a není. Je to nepochopitelné, byl přeci tak samozřejmou součástí našich životů, vždycky byl někde poblíž, když jsme potřebovali poradit, zeptat se ...
Ano, některé ztráty jsou nenahraditelné a zvláště po této ztrátě zůstane v našich životech navždy prázdné místo.
 

Na Jiřího však nebudeme vzpomínat se smutkem, on by si to jistě nepřál, protože sám byl velkým milovníkem života, který dovedl užívat a vychutnávat. Rád se smál, rád rozdával radost a dobrou náladu všem okolo, byl studnicí nápadů, měl smysl pro recesi i pábitelství, byl vítaným a vtipným společníkem všude, kamkoli zavítal.
Proto na něj vždy budeme vzpomínat s úsměvem, a to jako na člověka svobodomyslného, člověka stále rozepjatých křídel, člověka který si svůj čas na tomto světě užil naplno, ze všech sil a tak, jak si on sám přál a chtěl.

 

Jirka miloval vesmír a hvězdy, obdivoval kosmické výpravy k neznámým světům. Věděl o kosmu mnoho, přemnoho, ještě víc se toho toužil dozvědět ...
A já mu proto přeji, aby konec jeho pozemského bytí neznamenal pro něho nic jiného než jenom start dalšího putování, putování za milovanými hvězdami, za vesmírnými galaxiemi, za novým poznáním. Přeji mu nalezení jeho velkého, černého monolitu, brány světů, přeji mu jeho setkání s Davidem Bowmanem ...

 

Tak tedy ... šťastný let, Jirko !  Nikdy na Tebe nezapomeneme !


Mirek Míra Stehno 
(30.11.2005)
mirek
stehno.cz

 




A ve smyslu výše uvedeného doplňuji pomyslný kaleidoskop vzpomínek a uvádím zde rozhovor, uveřejněný v Chotěbořském Echu, kdy
s panem Jiřím Poděbradským a jeho bobtailem Harrym se dne 29. června 2004 v jejich bydlišti rád setkal a pro Chotěbořské Echo rozmlouval  Pavel Fiala :


 

POTKÁVÁME SE SPOLU

Potkáváme se spolu v našem městě, v jeho blízkém okolí, nedaleko od našeho domova. Zdravíme se. Nebo se míjíme bez povšimnutí. Nemůžeme se všichni znát. Přece jen. Můžeme o sobě něco vědět. Každý z nás je něčím zajímavý, jedinečný, osobitý… 

Letní rozhovor s panem Jiřím Poděbradským a jeho spoluvydavatelem internetových novin, proslulým bobtailem Harrym.

 Pěkný den pane Poděbradský, ahoj Harry! Začnu malou rekapitulací. Vím, že Harry je a dovolím si citovat: „…bobtail, bezocasý staroanglický ovčák barvy bílé a šedé (též barvy Vašeho Chotěbořského Couriera). Má povahu velmi přátelskou, jiné psy nežere, ovšem nerad vidí, když se mu motají kolem plotu. Na lidi štěká, avšak nekouše – většina kolemjdoucích netuší, že výhružným štěkotem upozorňuje na nutnost pohladit jej po hlavě (čert tomu však věř!). Není členem žádné politické strany, což mu umožňuje nezaujatě sledovat dění všude v Chotěboři i okolo…“

a ještě vím, že s Vámi „začal vydávat internetové nowiny (kvůli čemuž se naučil číst a psát) v červnu 1998…“ A ještě vím, že 24. 7. 2004 oslaví Váš pes Harry deváté narozeniny.

Co dostane a hlavně: Jak jste přišel na nápad vydávat internetové noviny? Jak to všechno začalo, pane Poděbradský?

Jako každý rok dostane svoje oblíbené psí mlsky, o narozeninách ve větším množství a velikosti. A budeme se mu věnovat celý den, je to hodný pes.

Verze o tom, jak to začalo s novinami, jsou dvě. Jedna je legendou a druhá skutečná. Legenda praví: Harry jevil odmalička zájem o internet a o čtení novin a proto jsem ho naučil číst a později i psát na speciálně pro psy upravené klávesnici. Skutečně to začalo tak, že na jaře roku 1997 jsem se připojil prvně k internetu a po jeho ročním průzkumu jsem usoudil, že bych rád začal tvořit internetové stránky. Tou první byla Harryho stránka (psích stran je v síti mnoho, zvláště v zahraničí). Takové stránky jsou však téměř vždy statické, tedy neměnné a asi i proto mne napadlo vydávat místní noviny na internetu. Před šesti lety jsem to tedy zkusil a nulté číslo vyšlo u příležitosti Avalconu dne 30.6.1998 (k vidění je v Chotěbořském Courieru dodnes).

Mohu-li to shrnout, vedly mne k tomu dva důvody. Chtěl jsem, aby existoval aktuální regionální internetový list, psaný ovšem poněkud netradičně a věřil jsem, že se tak naučím základy tvorby internetových stránek.

Co bylo největší úskalí těch šesti let?

Najít grafickou a obsahovou podobu a koncepci. K té trochu optimální jsem se dopracoval po 3 – 4 letech. V té době jsem pochopil, že hlavním posláním novin je informovat a omezil jsem na minimum své vlastní komentáře. Předpokládalo to však spolupracovníky. Díky tomu, že lidé Couriera začali dost číst, začali také dost přispívat do jeho obsahu. Já jsem také upustil od psaní rozsáhlých textů. I ty ponechávám čtenářům. Věřím, že Harryho noviny vyplňují informační mezeru, protože Chotěbořské Echo je poněkud jinak zaměřené a vychází jen 10 krát v roce. Mým krédem je: Informace ke čtenářům co nejdříve.

Kolik času denně věnujete Harryho nowinám?

Jednoduchá odpověď zní: dvě až tři hodiny denně. Shromáždí-li se více fotografického materiálu, pak je třeba věnovat jim více času. V poslední době mi však zabírá dost času vůbec dopravit ty noviny na internet. Je to paradox, já, který tady s internetem začínal mezi prvními, mám snad nejhorší připojení…

U tištěných novin existuje pojem náklad, také se dá zjistit, kolik se jich prodalo. Jak se dozvíte, kolik mají Vaše nowiny čtenářů?

Máme vestavěné počítadlo čtenářských přístupů (nikoli čtenářů) – jednak hlavní a také vedlejší (u Harryho Novinek a u Sportovních stran). Podle mých informací nejsou však počítadla příliš přesná. To, že ukazují méně přístupů, je dáno mechanismem jejich činnosti. Průměrně máme 200 – 300 přístupů denně. Rekord byl asi 3000 přístupů v den, kdy v Bílku havarovaly dvě vojenské stíhačky. Nejčtenější jsou denně aktualizované Harryho Poslední Novinky. Za celou existenci Couriera Harryho bylo už přes čtvrt milionu čtenářských přístupů.

Existuje i Harryho doména pro čtenáře v zahraničí. Víte, kolik jich máte v cizině?

Já to odhaduji na několik desítek vesměs bývalých Chotěbořáků žijících trvale v cizině (od USA po Austrálii) nebo v zahraničí pobývajících dočasně, např. na služební cestě nebo dovolené.

Není to tak dlouho, co Vaše Harryho nowiny chválil majitel snad nejznámějších internetových novin – dnes již legendárního Neviditelného psa - pan Ondřej  Neff. Určitě Vám tím udělal velkou radost. Znáte pane Neffa?

Ano, pana Neffa znám osobně. Setkali jsme se na jednom Avalconu. V kontaktu jsme hlavně e-mailově. On zná naše noviny a já jsem pilným čtenářem těch jeho. Někdy nám čtenáři vytýkali, že se po panu Neffovi opičíme, ale není tomu tak: Neff píše o psu Bartovi, kdežto naše noviny píše pes Harry o lidech.

Může se při vydání internetových novin zažít také legrace? Jaká například?

Moc legrace přitom člověk neužije. Spíš jsou někdy legrační reakce čtenářů, když se s důvěrou obracejí na naši redakci se svými dotazy. V poslední době např. dotaz, která firma z Chotěboře by byla ochotná udělat v jedné vsi nedaleko septik. Tak jsme ji našli a doporučili. Také se nás jeden Američan shodného příjmení ptal, zda nejsme (on a já) potomci českého krále Jiříka z Poděbrad. Jeho jsme s Harrym museli zklamat, Jiřík měl syny nezdárné a bez potomků… Ale díky vydávání novin jsme se seznámili s řadou zajímavých lidí a zvláště chotěbořských rodáků.

Je léto, čas dlouhých dní a vlahých nocí, doba dovolených a prázdninových dobrodružství. Jak vypadá dovolená podle Vašeho gusta?

Já nejsem cestovatel. Čím jsem starší, tím méně rád cestuji. Dovolenou trávím nejraději doma, kdy si program volím sám dle chuti, a vezmeme-li v úvahu, že již patnáctým rokem podnikám (já raději říkám sebeživím), ani na ni nezbývá čas. Myslím, že jsme za tu dobu byli na dovolené mimo domov dvakrát.

Jaké máte koníčky? Co děláte rád ve volném čase?

Koníčků mám poměrně hodně, protože zrozenci Vah jsou zvídaví. Pokusím se je seřadit podle důležitosti:

1. počítače a internet

2. astronomie a kosmonautika

3. sci-fi literatura a literatura vůbec

4. hudba – jsem pamětník rokenrolu a „bigbíťák“, navíc mám rád multiinstrumentalisty, jako jsou např. Mike Oldfield a Jean Michel Jarre, jejich CD sbírám

5. stará historie lidstva a první civilizace

6. záhady a zvláště UFO

7. řadu let nakupuji hardware i software pro tvorbu hudby na počítači, ale čas na to budu mít až v důchodu

8. létání letadly na počítačovém simulátoru

9. vydávání internetových novin – tomu věnuji nejvíce času

Mnohé zpovídané osobnosti rády uvádějí jako koníčka svá vnoučata, to myslím není zrovna vhodná formulace, to je záležitost lásky, nikoli hobby. To se týká samozřejmě i bobtaila Harryho.

Jste sportovec?

Na první pohled je to myslím na mně vidět, že nejsem. Jsem ale velký televizní fanda hokeje, fotbalu, formule 1 a atletiky, a také olympiád. Jednoduše řečeno, rád sleduji sportovní přenosy z vrcholných sportovních akcí, domácí soutěže mne už tak nezajímají.

V jakém jste se narodil znamení a jaké je Vaše šťastné číslo?

Já jsem ve Vahách. Z astrologického hlediska jsem typická Váha, jak v kladném, tak záporném smyslu. Šťastné číslo? Řekněme, že 13 – pro mne tedy rozhodně nešťastná není. Doplním ještě svůj šťastný den – pátek. V pátek jsem se narodil a řadu let proto praktikuji zvyk v pátek si užívat a nahrazovat to prací o víkendu.

Vím, že jste vychoval dcery. Máte vnoučata?

Dcery mám dvě. Mladší Olga žije s rodinou zde v Chotěboři, zatímco starší Martina bydlí a pracuje v Brně. Zastávám názor, že děti jsou pro výchovu a vnoučata pro radost. Tu mi přináší všech pět vnoučat – Nela (16 let), Petr Silvestr (15), Vojtěch (10), Mikuláš (6) a Zuzanka (3).

Teď Vám položím svoji tradiční otázku. Jaký máte vztah k městu ve kterém žijete?

Dnes už, jako kdybych byl rodák. Bydlím zde totiž od roku 1973. Na Chotěbořsko jsem přišel ještě o deset let dříve – do Malče, ve svých dvaceti. Výhled na Železné Hory ze silnice za zámkem mne fascinuje od prvního dne dodnes. Přibyl k němu ještě pohled na stejné panorama od Svaté Anny. To, že jsem byl členem dvou Zastupitelstev a jedné Rady města, snad svědčí o tom, že jsem se snažil pro Chotěboř něco udělat. Věřím, že dodnes se tak děje prostřednictvím Couriera. Dříve jsem se snažil dělat něco ve Svazarmu, kde jsme založili počítačový Klub elektroniky, v kultuře, rád jsem hrál divadlo, dělal diskotéky a hudební pořady. Mám tu spoustu známých a také několik spolehlivých přátel a kamarádů. Jedním slovem  řečeno, už dávno jsem Chotěbořák!

Chotěboř se díky zápalu několika nadšených lidí stala v posledních letech mekkou příznivců fantazie. Mám jednu otázku z této oblasti. Řekněme, že máte 10 milionů Kč. Kam s nimi v Chotěboři nejdřív?

Na to mohou být různé názory. Já mám tento: V každém volebním období je třeba udělat pro Chotěboř jednu věc většího významu. Proto jsem byl zastáncem budování krytého zimního stadionu. Ty peníze bych tedy věnoval na dobudování a změnu tohoto objektu na víceúčelovou sportovní a kulturní halu. A ještě bych se snažil z té částky něco oddělit a věnovat na aktivity pro volný čas dětí a mládeže v nejširším smyslu slova.

Pane Poděbradský, náš rozhovor vzniká z důvodu mých časových možností v předstihu. Vyjde po prázdninách (které drží i ECHO) v druhé polovině října. Předcházely mu dialogy s učiteli Jaromírem Hruškou a Renátou Piklovou. Minimálně kantorství s oběma máte společné a s panem Hruškou i rodiště. Myslím, že se o tom rád rozpovídáte.

Přesně je to tak, že rodiště s panem Hruškou společné nemáme. Já pocházím z Dolní Březinky (obce mezi Ledčí a Světlou nad Sázavou). Ale do školy a na gymnázium jsem již chodil do Ledče s Mirkem. Ve dvaceti jsem přišel z fakulty do Malče rovnou učit (byl nedostatek učitelů) a přitom jsem zároveň ještě dva roky dostudovával. Po třiadvaceti letech kantořiny v malečské škole jsem přešel do Chotěboře, nejprve do Domu pionýrů a mládeže, kde jsme budovali první počítačovou učebnu, tehdy ještě se ZX Spectrumy (tam jsem vlastně přišel po Mirkovi Hruškovi, který tam krátce byl šéfem). Od roku 1988 jsem působil tři roky na zdejším gymnáziu. Podařilo se nám tam spolu s dnešním ředitelem této školy Vladislavem Smejkalem vybudovat první učebnu s PC. Já jsem totiž kromě své aprobace, tedy matematiky a fyziky, učil také informatiku a výpočetní techniku. Z kantořiny jsem ale odešel v roce 1991, kdy mne zlákalo dělat svého koníčka (tj. počítačové služby) jako svou živnost.

Čtete ještě něco jiného než internet, pane Poděbradský? Je například kniha, vedle psa, Vaším nejlepším přítelem?

Zcela určitě. Odmalička jsem byl v ledečské knihovně pilným čtenářem a měli mne tam rádi. Od té doby, co si vydělávám, si už ale knihy kupuji. Kromě již zmiňovaného sci-fi žánru (mám např. všechny romány o Duně) mám rád moderní českou (sbíral jsem Vladimíra Párala), anglickou a americkou literaturu (zvláště sbírám Haileyho a Clancyho romány)  a také literaturu faktu (zvláště knihy o kosmologii, Hawkinga, Greena apod.). Na mém stole jsou stále odborné časopisy. Bez nich to v mém oboru nejde. Ale noviny už v papírovém vydání nečtu, jen na internetu.

Můžete si vybrat z nabídky čtyř standardních českých televizních programů (ČT1, ČT2, Nova, Prima). Který?

Kvůli naučným programům je mým favoritem ČT2. Kdybych měl možnost satelitního televizního příjmu pak bych ze stejného důvodu volil Discovery. Ale vždy se něco dobrého ke sledování najde i na ostatních televizích. Rád se podívám na dobrý film. Vadí mi, že ty jsou vysílány, bohužel, až pozdě večer, či v noci. Nyní, kdy mi bylo dopřáno dožít se předdůchodového věku, mám rád seriály typu rodinné ságy. Ale dost často dávám přednost internetu a DVD filmům před televizí.

Ptám se Vás na Vaše internetové TOP-TEN, tedy na Vašich deset nejoblíbenějších internetových adres…

1.     Neviditelný pes Ondřeje Neffa (pes.eunet.cz)

2.     MF idnes (www.idnes.cz)

3.     NASA (www.nasa.gov) a jejich weby o výzkumu planet

4.     Živě o počítačích a internetu (ww.zive.cz)

5.     Instantní astronomické noviny (www.ian.cz)

6.     Svět PDA (www.svetpda.cz)

7.     Enterprise Mission (www.enterprisemission.com)

8.     Lupa o českém internetu (www.lupa.cz)

9.     Z Chotěbořských webů rád čtu Web na intelektuální níži (rene.ustavnik.com)

10.  Letectví a kosmonautika (www.letectvi.cz)

Ovšem raději byste se měl zeptat na 100 oblíbených, pak by má odpověď byla přesnější…

Poslední otázka je pro Tebe Harry. Kam Tě nejraději chodí páníček venčit? Sbírá po Tobě? A co říká na městské poplatky ze psů?

Můj pán mě chodí venčit jen zcela výjimečně, protože jinak se mnou chodí pravidelně můj druhý pán Štefan. Mám rád dlouhé procházky a cestou ho silně protáhnu! Štefan má sáčky a sbírá, co kde vypustím. Moje oblíbená trasa je Šumperská ulice, Geofond, Libická Lhotka. Teda výše poplatků za psy mi vůbec nevadí, moji páni a panička je za mne rádi zaplatí, já jsem tady totiž dalším členem rodiny.

K šestým narozeninám Vašeho Chotěbořského Couriera Vám jménem všech jeho vděčných pravidelných (mezi ně patřím) i těch příležitostných čtenářů přeji dobrý zrak, pilné dopisovatele, zvídavé čtenáře, radost z Vašeho bobtaila, rychlý přenos dat, bohatou inspiraci, pevné zdraví, štědré sponzory, krásné počasí, spolehlivou protivirovou ochranu a splněná přání.

A Harrymu teď rád dám pamlsek. Harry !…



17. listopad, vzpomínky veselé i smutné      (17.11.2006) - Jirka Císař

17. listopad je ještě velmi mladým státním svátkem, dalo by se říci, že je právě v pubertě. Pro mne osobně je tento den připomenutím oněch stále živých událostí po tomto datu, které vedly k pádu vedoucí úlohy KSČ, k faktickému odstranění totalitního režimu a ke svobodným volbám. Ony události jsem osobně prožíval velmi silně, a to nejen proto, že jsem byl osobně druhý den po oné události v Praze na Národní třídě a na Václaváku. Je asi pravdou, že se kvalita života většiny lidí touto událostí minimálně nasměrovala někam úplně jinam, druhou věcí ovšem je jak se tomu či onomu člověku povedlo vyrovnat se s překotně se měnícími se podmínkami, legislativou, s novými možnostmi a povinnostmi, se zrušením práva na práci, a v neposlední řadě s průvodními negativními jevy těchto změn, zejména s velkým nárůstem ekonomické kriminality, mnohdy obtížně prokazatelné a dokazatelné, neboť nová vznikající legislativa nebyla dokonalá a kdekdo tyto nedostatky zneužil ve svůj prospěch. Nebývalým způsobem se také začala rozmáhat korupce, a to na všech místech, kde se rozhoduje o majetku státu či vůbec o cizím majetku. Na druhé straně byly odstraněny veškeré nesvobody totalitního režimu, byla nastolena svoboda slova, shromažďování i podnikání, máme plně konvertibilní měnu, jsme v NATO i EU (bohužel) a máme pluralitní demokratický politický režim a svobodné volby.

Aspekty pro i proti může každý položit na obě misky vah různé. Je na každém z nás, které tam či onam pokládáme a které pokládáme za důležité a rozhodující. Není ale od věci si čas od času zavzpomínat na všechny vlastnosti totalitního režimu, ne pouze na ty tzv. "příjemné". Dnešní den se mi jeví k této činnosti jako velice vhodný. Ale nebojte, nebudu vás unavovat vzpomínáním na tehdy všudypřítomné fronty, nedostatek svobody pohybu, vyznání, slova, nedostatek běžného zboží, peněz či na zpupné chování stranických bossů. Je na každém z nás jak a zda si na tuto dobu vzpomeneme a do jakého vztahu si jí s dnešní dobou zasadíme.

Dnešní den je ale pro mne - a určitě nejen pro mne - připomenutím smutné události, a to první výročí nečekaného konce života Jirky Poděbradského, chotěbořského internetového průkopníka, autora prvního elektronického časopisu, vynikajícího pedagoga, člena zastupitelstva i rady města, výborného a zábavného kamaráda s obrovskými až encyklopedickými znalostmi v jeho milovaných oborech a s krásnými vztahy k druhým lidem. Musím přiznat, že mi tato výrazná chotěbořská osobnost stále velice chybí. Vím, že se - i vzhledem k svému věku - musím pomalu smiřovat s tím, že někteří moji příbuzní, známí a kamarádi odejdou na cestu, z které není návratu, dříve než já. Ale i když jich v poslední době na tuto cestu odešlo několik, Jirkův odchod mě přece jen zasáhl nejvíce. Přece jen jsem ho znal již od svých dětských let, kdy se jako inovátorský učitel fyziky v Malči stal mým nejoblíbenějším učitelem a velkou autoritou. Po revoluci se pak naše životní cesta protnuly hlouběji znovu při společných zasedáních v zastupitelstvu a zejména 4 roky v městské radě. Po nastartování tohoto BLOGu pak byl mým častým čtenářem a diskutujícím, který mě svými věcnými a s hlubokými znalostmi psanými příspěvky často potěšil, ale musím přiznat, že občas i zahanbil či uzemnil. Tak si poslední rok vždycky říkám, když píši nějaký důležitější příspěvek, co by na ten či onen příspěvek řekl či napsal Jirka a snažím se tak o jakousi jeho virtuální recenzi. Jeho sloh, jazyk a argumentace mi byla a je vzorem.

Dovolím si tedy v tento den zde uvést znění zprávy z mé pošty, kterou mě Jirka poslal téměř na den před pěti lety, a to 20.11.2001. Zajímavá není až tak svým obsahem, jako přílohou, kterou zde uvádím. Je to fotografie, na níž je Jirka se svými kamarády u svého oblíbeného plzeňského moku v Panském domě slaví 46. narozeniny Milana Moce, ředitele místní ZUŠ. Je na ní evidentně veselý a myslím že i šťastný a takového si ho všichni také pamatujeme a takový zůstane i v mých vzpomínkách. Zde je onen e-mail:

Ahoj, mail od Tvého syna (jenž byl 70 tisícím čtenářem) mi připomněl, že Ti mám napsat, k čemuž se už delší dobu chystám. Rád bych s Tebou hodil nedlouhou řeč na téma komunálních voleb v příštím roce. Jak jsi na tom s časem, hodilo by se Ti to někdy tento týden? a kde se potkáme? Nedávno jsme s Milanem Mocem oslavili náhodně v PD jeho 46, mám fotky, jednu přikládám. No a gratulujeme k postupu do Zastupitelstva města! Trochu je tam prožeň! Zdraví Jiří Poděbradský a bobtail Harry

Fotka, která mi přišla v příloze této zprávy     



Vzpomínám na Jiřího Poděbradského... (iChotěboř.cz z 15.11.2007)

Možná jsou ještě v Chotěboři lidé, kteří vědí, kdo byl Jiří Poděbradský. Chtěl bych si ho připomenout. Trochu osobně, když dovolíte. Ačkoliv na to asi nemám právo, protože jsem se s ním potkával pouze čtyři roky.

Učil mě před pětatřiceti lety matematiku a fyziku a z toho, co mě naučil, žiju dodnes. Byl pedagogem, který v nás zanechal hodně hluboký otisk, a to i drobnostmi, do kterých bychom to na první pohled neřekli.

Vzpomínám, jak jednu třídu například proměnil v jakousi multifunkční učebnu s elektrickým zkoušecím systémem. Ten se skládal z umělohmotné krabičky od mýdla, na které byly zdířky označené a, b, c, d, banánek na izolovaném drátku a pákový vypínač s nalepenými slovíčky ano a ne. Jiří Poděbradský zadával otázku po otázce včetně možných odpovědí a my žáci jsme zasouvali banánky do zdířek s písmeny, o kterých jsme se domnívali, že náležejí ke správné odpovědi. Učitel měl před sebou pult s žárovičkami, položil na něj papír se zasedacím pořádkem a podle rozsvíceného světélka okamžitě poznal, kdo správně odpověděl. Na papír pak dělal čárky, posléze je spočítal a udělil známku. Test byl vyhodnocen bezprostředně, žádné stresující čekání do další hodiny a žádné učitelské nošení písemek domů k opravování. Malinko tím předběhl dobu; takhle se přece dneska vyučuje, jen ty primitivní banánky nahrazuje elektronika. A nedosti na tom, na výrobě zkoušecího systému jsme se podíleli i my žáci, takže jsme se pak k tomuto zařízení školy také chovali náležitým způsobem, protože jsme věděli, co taková práce obnáší.

Jenže Jiří Poděbradský šel dál – učebnu zařídil filmovou promítačkou, promítačkou diapozitivů, epidiaskopem a přístrojem promítajícím průhledné fólie, na které se i při tom promítání dalo psát, učebna měla vpředu v horním rohu zavěšený televizor a celá byla obtočená kabelem, takže uvnitř vznikala jakási indukční smyčka; někteří žáci si při vyučování nasazovali bezdrátová sluchátka, aby slyšeli to, co neslyší žáci bez sluchátek, tedy to, co jim tam pedagog pouštěl z magnetofonu – tohle všechno Jiří Poděbradský hojně používal. A používal i promítačku na krátké smyčky osmimilimetrového filmu, což byla tenkrát super novinka a jakási kamenná předchůdkyně dnešních dývídýček. Psal se rok 1970.
On nám tím vším mimoděk sděloval, že stojí za to experimentovat, že stojí za to dělat věci jinak, zkoušet, hledat, přemýšlet.

Díky Jiřímu Poděbradskému jsme také měli jeden předmět navíc – kosmonautiku. Byl do ní blázen. A my jsme to bláznovství sdíleli s ním. Možná ani netušil, jak blízko se k nám tím přiblížil. Jakoby ani nebyl autoritou danou mu úřední mocí – učitelstvím; ne, měl autoritu vytvořenou tím, co dělal. Jako v partě kluků. Byl takový starší kluk...
Tenkrát se létalo na Měsíc a my jsme od něj měli veškeré informace z první ruky. Hodiny matematiky nebo fyziky většinou začínaly novinkami o kosmických letech, protože Jiří Poděbradský doma v noci poslouchal rádio, rozumí se zahraniční, a pak nám to, co slyšel, hned zatepla sděloval, a když něco v čase, kdy jsme byli ve škole, zrovna dávala naše televize, dívali jsme se s ním. Kosmonautům jsme fandili jako při zápase.
Jednou do třídy přinesl asi metrový model Apolla, včetně nosné rakety a lunárního modulu, který měl vyklápěcí nožičky. Celý model byl rozkládací a on nám ukazoval, jak při letu odpadávají vyhořelé stupně, jaká část oblétá kolem Měsíce, co na něj dosedne a co se vydá zpět k Zemi.
A pak měl také letenku na Měsíc. Přísahám, ukazoval nám ji. Respektive ukazoval nám certifikát, který mu zaručoval, že je v pořadníku a že až se tam jednou bude opravdu létat, on poletí. Věřili jsme tomu. Věřili jsme jemu, protože jsme mu to přáli. S obdivem. A malinko i se závistí. Život byl před námi, kdo by tenkrát na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pochyboval, že to v jednadvacátém století nebude možné?

Myslím, že Jiří Poděbradský tam někde na Měsíci je. Jen mě mrzí, že s tím odletem ještě chvilku nepočkal...

Jiljí Záruba

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

.